Když jsem ve Slovinsku smutnil nad nečekanou ztrátou svého blízkého přítele Jureho, cítil jsem se ztracený a prázdný. Chtěl jsem však uctít jeho odkaz, podpořit jeho rodinu a všechno to v sobě uzavřít. Proto jsem přišel s nápadem vylézt během jednoho dne na šest hor, z nichž každá bude představovat jeden Jureho dokumentární film. Rožle, který s Jurem na dokumentech pracoval již dříve, a tým Islanďanů mě seznámili s Alešem Česenem a společně jsme se do projektu pustili. Zážitek uctění památky našeho přítele a podpory jeho rodiny mezi námi vytvořil silné pouto. Po letech jsem Alešovi a Rožlemu navrhl dobrodružství na Islandu. Společně jsme poznali novou tvář Islandu, cestou se věnovali outdoorovým aktivitám a upevnili naše vzácné přátelství.
Navzdory složitosti cesty jsme ji plánovali jednoduše, dohodli jsme se na trase a potřebném vybavení a nechali se vést náladami a počasím. Ačkoli počasí nevypadalo slibně, byli jsme odhodláni začít naše dobrodružství průzkumem východních fjordů, oblasti, kterou jsem v zimě nikdy nenavštívil. Ve "fjordovém městě" Borgafjörður Eystri jsme nasávali krásu okolních hor. Pokračovali jsme v jízdě podél jižního pobřeží, zastavili jsme se na prohlídku ledovcové laguny a ledové jeskyně a pak jsme na noc dorazili do Hofnu. Horský průsmyk byl kvůli bouři uzavřen, a tak jsme si udělali čas na průzkum východních fjordů, setkání se soby a návštěvu majáků. Jakmile byl průsmyk do Borgafjordur Eystri zprůjezdněn, projeli jsme ho v mém Jeepu Rubicon 4x4 a dorazili do našeho dočasného domova pro několik následujících dní, penzionu Blábjörg.
Svoboda a samota
Penzion Blábjörg s úchvatným okolím byl pro naše dobrodružství ideální základnou. Náš apartmán měl dostatek prostoru pro uložení všeho vybavení a práci na plánu naší výpravy. Vyhodnocovali jsme povětrnostní podmínky a v jedné části fjordu existovala na další den možnost části dne s dobrým počasí. S využitím našich znalostí islandského mikroklimatu jsme se následující den brzy ráno vydali na průzkum odlehlého fjordu.
Vyrazili jsme na lyžích a v odlehlých částech Islandu jsme se cítili svobodní a sami. Naše blízké pouto se upevnilo, když jsme společně cestovali nejen za dokonalými lyžařskými podmínkami, ale i pro čistou radost z přítomnosti v daném okamžiku. Během naší cesty jsme pozorovali terén, všímali si následků bouře a sbírali cenné informace pro naše plány. Když jsme na touringových lyžích stoupali po mírných svazích, zdolávali hřebeny a sjížděli do údolí, vychutnávali jsme si syrovou krásu našeho okolí. Sedm hodin uteklo jako voda a my jsme se vrátili do penzionu spokojení a naplnění. Navzdory blížící se bouři jsme si náš neuvěřitelný den na svazích velmi užili.
Večer, když jsme se uprostřed bouře vydali na další průzkum, nám dodával energii čerstvý sníh. Vydali jsme se po horské cestě, abychom zažili měnící se podmínky v modré hodině, těsně po západu slunce. Vítr přinesl 30 cm čerstvého prašanu a vytvořil tak ideální podmínky pro lyžování. Objížděli jsme mírný terén a lyžovali, dokud bylo světlo.
Když jsme se vraceli do penzionu, vzpomínali jsme na náš kouzelný den a na to, jak úžasné byly tyto podmínky. Najednou jsem si vzpomněl na něco, co mě učili při lyžování - nechat se s lyžemi na nohou táhnout za vozidlem. Aleš a Rožle byli na laně a já jsem řídil a hrnul si to čerstvým sněhem. V Borgarfjörður Eystri jsme zažili další hodinu nezapomenutelného lyžování.
Směrem na sever
Natankovali jsme, nakoupili a prozatím se rozloučili s penzionem Blábjörg. Podle předpovědi se měla bouře na severu Islandu k večeru uklidnit, čehož jsme chtěli využít a použít auto jako základnu, protože je vybaveno čtyřmístným střešním stanem.
Během cesty na sever jsme rychle zjistili, že bouře uzavřela všechny silnice spojující obě části Islandu. Doufali jsme ovšem, že se silnice po odeznění bouře otevřou. Po několika hodinách čekání před uzavírkou silnice jsme dostali zelenou a mohli jsme v cestě na sever pokračovat.
Kvůli krutým mrazům a špatným podmínkám pro lyžování jsme se další den rozhodli pro ledolezení na vzrušujícím místě s výhledem na záliv Húsavík. Patnáctikilometrová zasněžená cesta byla náročná, ale dojeli jsme na místo u oceánu, kde jsme se utábořili, což byl další z nezapomenutelných zážitků. Následující ráno bylo klidné a ideální pro lezení a my jsme zažili další nezapomenutelné chvíle při lezení přes lámající se vlny. Po pořízení úžasných záběrů a absolvování několika dobrých výstupů jsme se setkali s přáteli, abychom se vydali na dobrodružství do terénu.
Změna plánu
Protože na severu nám podmínky nepřály, rozhodli jsme se, že se s přáteli pokusíme přejít Islandskou vysočinu ze severu na jih a zastavíme se u krásného pohoří Kerlingafjöll, abychom si tam zalyžovali. Přejezd horskou silnicí zvanou Kjölur nám zabral celý den, ale odměnou nám byla odlehlá, krásná krajina a perfektní podmínky pro jízdu. Do Kerlingafjöllu jsme dorazili těsně před západem slunce a našli jsme úžasné místo pro kempování, odkud jsme následující den vyrazili na naše lyžařské dobrodružství. Přivítala nás neuvěřitelná polární záře, a to navzdory krutým mrazům (-20 °C) a silnému větru, které ztěžovaly život v táboře.
Když jsme se následující den probudili s jasnou oblohou, stálo to za to. Byl to krásný den na průzkum okolí. S lyžemi na zádech a s mačkami na botách jsme se vydali na nejvyšší vrchol Kerlingafjöll. Pohoří je geotermální oblastí a sopečným systémem nacházejícím se v centrální vrchovině. V údolích, která nás obklopovala, vycházela ze země pára. Byl to neskutečný zážitek pozorovat všude kolem kontrasty tepla a chladu. Výstup na vrchol nám poskytl výhled na centrální vysočinu, a co je důležitější, získali jsme přehled o podmínkách pro náš vysněný plán projít dál na východ a dostat se k horské chatě mé rodiny. Podmínky vypadaly skvěle a nízké teploty vytvářely ledové mosty přes řeky na naší cestě k chatě.
Po zdolání vrcholu a chvíli ticha k meditaci jsme byli připraveni vychutnat si odměnu za výstup a užít si lyžování. Když jsme si sundali skiny, přicvakli boty a začali lyžovat, cítili jsme rychlost, oblouky a křupavý sníh pod lyžemi. Geotermální pára, slunce, výhledy, vítr na našich tvářích, úsměvy a smích. Byl to vzrušující zážitek a pocit, jako bychom lyžovali na kraji světa. I když to nebyla dlouhá sjezdovka ani nejlepší lyžařské podmínky, byli jsme spolu, zažívali jsme tento kouzelný svět zvaný Island a to bylo třeba oslavit.
Jako dítě jsem se od prarodičů naučil tradici grilování jehněčího masa během horských výletů. Při přípravě jehněčího jsme dbali na to, abychom v nedotčené přírodě nezanechali žádnou stopu. Sdílení zážitků s přáteli nás ještě sblížilo. Během večeře jsme žertovali, že vidět polární záři udělá náš dokonalý den ještě dokonalejším. K našemu překvapení jsme byli svědky neuvěřitelného obrazu polární záře hned, co jsme dojedli. Zůstali jsme v úžasu nad krásou přírody a uvědomili si, že jedině když ji přijmeme s otevřeným srdcem, můžeme ji skutečně ocenit.
Dědova horská chata
Do konce naší expedice Nekonečný kruh v odlehlých částech Islandu zbývalo ještě hodně času. Přesto nás to táhlo na horskou chatu mé rodiny, abychom si odpočinuli a zamysleli se nad našimi zážitky. Počasí bylo klidné, husté sněžení a nulová viditelnost činily z jízdy zmrzlým terénem jedinečný a náročný zážitek. S pomocí GPS navigace z předchozí cesty jsme si dali na čas a bezpečně dojeli k chatě.
Chata, kterou postavil můj dědeček se svými bratry před 40 lety, je prosté místo, kde je jen ohniště k zatopení, voda z blízkého pramene a elektřina z malého solárního panelu. Je to však mé naprosto nejoblíbenější místo na světě a ideální místo k tomu, abychom mohli přemítat o naší společné cestě. Mluvili jsme o tom, jak jedinečné je naše přátelství a jak nám svět i v těžkých chvílích dokáže pomoci uzdravit se. Vzpomínali jsme na Jureho a na to, jakým způsobem nás spojil, díky čemuž se uskutečnila po letech tato výprava. Tím, že respektujeme přírodu i jeden druhého, dostává se nám skutečného naplnění a štěstí. Čas strávený v chatě byl dokonalým zakončením našeho dobrodružství v Nekonečném kruhu.
